Sběratel cenných kovů, výborný veteránský sportovec Miroslav Krsek z Lukové u Lanškrouna oslaví v pondělí šedesátiny
V sedmdesátých letech minulého století patřil MIROSLAV KRSEK (na snímku) mezi nejlepší československé vytrvalce. Jeho osobní rekord na maratonské trati (2:14:56,2) má v měřítku české atletiky vysoký punc i v současnosti. V posledních čtrnácti letech sbírá Krsek na světové a evropské scéně medaile v duatlonu. V pondělí skromný sportovec oslaví 60. narozeniny.
Představuje pro vás blížící se šedesátka nějaký významný mezník?
„Ani bych neřekl, věk si moc nepřipouštím. V roce 1975, kdy jsem zaběhl nejrychlejší maraton a byl velmi blízko účasti na olympijských hrách v Montrealu, mi bylo šestadvacet a vážil jsem 68 kilogramů. Teď mi bude šedesát a mám jen o tři kilogramy více. Spíše myslím na říjnové Světové atletické hry v Sydney, které jsou pro veterány takovou olympiádou.“
Nechci být jízlivý, ale v letošní sezoně spíše zůstáváte za očekáváním.
„Je to tak. Mistrovství Evropy v duatlonu mi nevyšlo, v Budapešti jsem byl čtvrtý. Na domácím atletickém šampionátu jsem vyhrál patnáctistovku a desítku, to byla malá náplast. Duatlonový světový šampionát bude v září ve Spojených státech amerických, tam nepojedu. V polovině září pojedu do Chorvatska na mistrovství světa v běhu do vrchu. Chci se dobře připravit na Sydney, kde poběžím závod na 2 000 metrů překážek.“
S jakými ambicemi do Austrálie poletíte?
„Rád bych se vrátil s medailí, ovšem nebude to snadné. Na nedávném světovém šampionátu veteránů ve Finsku měl vítěz čas 7:16, ještě třetí v cíli běžel hluboko pod sedm a půl minuty.
Určitou výhodu vidím v tom, že v nové kategorii 60 - 65 let budu nejmladším nováčkem.“
Běhat rychle na dráze, to je o něčem úplně jiném než závodit například v terénu. Do jaké míry se změnila tréninková příprava?
„Radikálně. Prakticky jsem přestal jezdit na kole, prioritou je běžecký trénink. Pod vedením bývalého výborného mílaře a mého přítele Vladimíra Vaňka trénuji jednou týdně na dráze v Ústí nad Orlicí. Musím přiznat, že trénink tempové a speciální vytrvalosti hodně bolí. Je to úplně něco jiného. V terénu nebo na silnici si člověk může myslet, kdoví jak rychle běží. Potom přijde na dráhu a nestačí se divit. Tam nic neošidíte, je před vámi pouze přesně změřený úsek a čas. Je to tvrdé, ale spravedlivé.“
Můžete prozradit, co vás v šedesáti letech žene stále dopředu?
„V první řadě to je fyzická zdatnost, výkonnost. Víte, jak se to říká: ve zdravém těle zdravý duch. Jsem léčitel, a tak si řadu věcí a léčebných metod ověřuji prostřednictvím aktivního sportu nejprve na sobě, na vlastním těle. Jezdí za mnou řada současných sportovců, jména říkat nebudu. Rád jim poradím, ovšem přebrat si to v hlavě musí sami.“
Možná jsem tu předcházející otázku myslel trochu jinak. Veteránský sport není určitě o penězích, takže se ptám: co z toho získávání medailí a titulů vlastně máte?
„Máte pravdu, my závodíme za medaile a diplomy. Když chci vyjet do světa, musím zaplatit startovné, cestu, ubytování a jídlo. Nebo alespoň na částečnou úhradu všech nákladů získat nějakého sponzora. Co z toho tedy mám? Určitě dobrý pocit, mám sport rád. Lidem bych rád připomenul, že běh prodlužuje lidský život. Potom je tady ještě jedna věc. Vyhrál jsem osmkrát mistrovství světa, šestkrát jsem získal titul mistra Evropy. Myslím, že mohu prohlásit, že v daném oboru patřím mezi nejlepší a to taky není špatný pocit.“
Vyšlo: Deník, sobota 22. srpna 2009